Kulatý stůl

Kulatý stůl: Jak na výchovu
Jak na výchovu
Zveme Vás k interaktivní debatě o současných výchovných přístupech. Zastavíme se u klíčových výchovných momentů a budeme se hostů ptát, co při výchově považují za to opravdu zásadní.

Naše děti se snažíme vychovávat, jak nejlépe umíme. Jako rodiče jsme těmi nejdůležitějšími lidmi, kteří ovlivňují zrání jejich osobnosti. Většinou nad naší výchovou ani nepřemýšlíme, jednáme intuitivně, ale někdy se ptáme: Neměli bychom něco dělat jinak? Jakého člověka vlastně chceme z našeho dítěte vychovat? Zveme Vás ke sledování pořadu z cyklu Kulatý stůl, ve kterém si budeme tentokrát povídat o tom, jakými způsoby lze k výchově našich dětí dnes přistupovat. Budeme se ptát, které knihy, kurzy nebo osobnosti by nám při výchově mohli pomoci. A zastavíme se u některých klíčových momentů naší výchovy, jako jsou třeba projevy lásky, role matky a otce, pocit bezpečí, hranice ve výchově, tresty nebo důsledky, zvládání negativních emocí či rodinné hospodaření. Našimi hosty budou Ing. Mgr. Marie Nováková, Mgr. Ing. Jan Čapek a PhDr. Marek Herman.

Kulatý stůl

U Kulatého stolu otevíráme témata, která rezonují - etická, společenská,
teologická, historická či psychologická. A to vždy s několika hosty s
přehledem i nadhledem.

Komentáře

Dobrý den. Chtěl bych poznamenat jednu věc. Vždycky je cenná jakákoli dobrá snaha přispět v takovémto zásadním tématu pro dobro věci. Ale té mnohasměrné snaze hledat správný přístup jedno stále chybí. Ani odborníci nedokáží nahlédnout do individuálnosti ani dospělých, natož dětí. A proto je i veškerá snaha najít nějaká univerzální řešení předem odsouzena k nezdaru. To vše, co zaznělo v pořadu, přitom nebylo špatně. To vůbec ne. Ale jsem rád, že i paní redaktorka leckdy dala sama na svůj cit a instinkt. Protože to, co sehrává při výchově dětí tu nejhorší roli, je fakt, že bežně netušíme (a obvykle to netuší ani odborná veřejnost), že my sami jsme individuality, které byly o ohromnou část své individálnosti v dětství zbaveny. Ppřišli jsme o ní. Byla pokroucena. A aniž bychom to tušili, z toho samého důvodu se teď necitlivě pokoušíme "univerzálně" homogenizovat naše děti. Je tak nastavená naše společnost. Buď je nějak zaškatulkovat, anebo jim dát někdy až moc volnosti bez patřičných hranic. Tady totiž nejde o to nalézt nějaké jedno "nejlepší či univerzální řešení". Jde o to odhalit, že každé dítě není jen jiné, ale také v čem je jiné a co to "něco" ve skutečnosti u toho kterého dítěte prakticky znamená. Protože každé dítě je "své" v tom smyslu, že energeticky následuje určité varianty reakcí na život. Množinu něčeho, z čeho se časem stanou vzorce chování. Vzorce, které přitom následuje celý vesmír. Nejde jen o pár nějakých nekonkrétních "vzorců". Ale o sadu celkem konkrétních vzorců lidských reakcí na život, které jsou do velké míry čitelné, a jejich vnější podoba je primárně o čistotě jejich vyjádření. Protože život jsou vibrace, ne logika. Ty "čisté" jsou plné neblokované a zdravě se projevující životní energie, zatímco ty "nižší" jsou poznamenané konkrétními strachy a ve výsledku jsou de facto pokroucené (přestože řada z těchto projevů je dnes považována za "normální", za "normu"). A toto "pokroucení" s sebou zároveň nese i hromadící se nesprávně fungování v nějaké konkrétní oblasti, ať už fyzické, mentální anebo emoční.

A protože společnost zatím o něčem takovém, jako jsou "vrozené vzorce" (a co to ve skutečnosti znamená) téměř nic neví, nikoho obvykle ani nenapadne v těchto intencích ani přemýšlet. Zejména pro odborníky je jednodušší to pokládat za něco zcestného. A tak raděj přehlížíme, že výsledkem naší snaživé západní výchovy je přesto neustále to, že přes míru znalostí neustále "nedokážeme překročit svůj vlastní stín", a tak jedna "pokroucená generace" vychovává svým pokrouceným, úzce nahlížejícím rozumem další generaci - která bývá pokroucená jen o malinko míň. Protože to, co řešíme, je (přes zdánlivou důležitost) pořád to doslova 'vedlejší', Jde o to, že to všechno, o čem mluvíme, je de facto o životě, který se snažíme stále dokola nějak logicky 'uchopit' a vymyslet - přestože život je všechno, jen ne logický! A nás žádá, abychom k té logice přidali další rozměr - i schopnost "cítit" něco, co našemu rozumu dosud unikalo. To něco, co představuje jeho druhou, stejně ohromnou a hlubokou půlku...

Nejdřív totiž musíme porozumět sami sobě, že my sami každý následujeme "své" životní nastavení a své v buňkách "zaryté" životní vzorce. Nejsme jejich obětí, jen nevědomě následujeme jen tu jejich část, kterou jsme schopni domyslet. A co všechno nejsme schopni domyslet, netušíme... Až když začneme registrovat čistěji sami sebe, můžeme začít vidět, co jsou zač naše děti, a protože nejsou stejně nastaveni jako my a mají své nastavení, své potřeby a ve výsledku i své vzorce, tak co díky nim potřebují od nás. Co potřebují k tomu, abychom je přestali pokřivovat a aby aspoň ony konečně dostaly šanci správně zosobnit svůj životní potenciál a vdechnout mu svůj předpřipravený "vyšší smysl (pro náš rozum a logiku nepostřehnutelný). Ten totiž netkví ani tolik v tom, "co" my lidé tady na světě vytvoříme a uděláme, ale "jak" - jakou kvalitu životní energie budeme předávat ostatním, protože to je to, co tady po sobě v životě zanecháme...

(A propos - a to mluvíme stále jen o běžných či zdánlivě "normálních" dětech. Ještě hlubší rozměr se nám otevírá třeba u dětí autistických a všech těch označkovaných nějakými nálepkami...)

Pokud by někoho zajímalo více, jsem Vám spolu s mou ženou k dispozici.

Pavel Hicl